Desetidenní putování karavanem po Sardinii

Desetidenní putování karavanem po Sardinii

Na Sardinii jsme se vydali na přelomu letošního června a července, abychom se ještě vyhnuli největším davům, které se sem stahují v letní sezóně. Jelikož máme malé děti v rozmezí dvou až pěti let, volili jsme cestování karavanem. Během deseti dnů, které byly samozřejmě hodně uzpůsobeny našim malým turistům, jsme stihli objet severní polovinu ostrova.

Foto: Naše karavany v kempu Calik Blu (Fertilia u Alghera)

NEDĚLE 26.6. 2011

Na sardinském letišti v Algheru přistáváme kolem páté hodiny odpolední. Letenky, které dvě čtyřčlenné rodiny (dvakrát 2 dospělí + 2 děti) vyšly na něco málo přes 1000 EUR, jsme si koupili už v únoru u společnosti Ryan Air s tím, že poletíme přímým spojem z německého letiště Frankfurt – Hahn (od Frankfurtu nad Mohanem vzdáleno asi 150 km západním směrem). Hned po příletu do Alghera, ačkoliv je už pozdě odpoledne, nás vítá velké horko. Hlavně na parkovišti, kde už jsou přistaveny karavany, je doslova výheň. Obytná auta jsme rovněž už v únoru objednali u společnosti Trapasso, zvolili jsme typ 4 Berth B, který nás na celý pobyt vyšel na 1564 EUR. Co nás však hned při převzetí překvapuje, je fakt, že každý z karavanů je trochu jinak řešený, ačkoliv jsme objednali dva stejné typy. Jeden z karavanů je navíc evidentně více používaný a jsou v něm mravenci. Je však neděle, kancelář Trapassa zavřena a Cristiano, který nám auta předává, tvrdí, že on je jen „posel“ a vše je potřeba řešit s majitelem. Rezignujeme a auta si necháváme.

Foto: Pohled z vyhlídky na Capo Caccia

Někdy před půl osmou opuštíme letištní parkoviště a odjíždíme do nedaleké Fertilie, kde máme vytipovaný kemp Calik Blu. Cena cca 40 EUR na noc za jeden karavan a jednu čtyřčlennou rodinu nás poněkud zaráží, ale kemp je krásný, čistý, luxusně zařízený a navíc téměř prázdný. Vybíráme si krásná stanoviště nedaleko koupelny, bohužel si nevšimneme, že se ve vjezdu úzké stromky nahoře sbíhají k sobě, a na jednom karavanu strháváme při zajíždění na naše místa horní parkovací světýlko. Vybalujeme, ukládáme děti, otevíráme víno, z místní pizzerie přinášíme pizzu a začínáme plánovat program na následující dny.

Foto: V Neptunově jeskyni (Grotte di Nettuno)

PONDĚLÍ 27.6. 2011

Ráno nakupujeme v místním marketu, snídáme a asi v 11 hodin vyrážíme směrem k mysu Capo Caccia. Průvodce láká na krásné pláže a my jednu takovou přímo v capocacciaském zálivu zvaném Riviera del Corallo nacházíme. Jen pár lidí, průzračné čisté moře, písečná pláž a žádné vlny. Zůstáváme asi dvě hodiny a pak jdeme na oběd do nedaleké Ristorante La Nuvola. Zvenku ošuntělý polorozpadlý barák s plastovými židličkami a stolky na nevábné terásce, uvnitř příjemná restaurace s vynikajícím jídlem. Za 100 EUR pro všechny se nacpeme k prasknutí, vynikající jsou grilované plněné lilky, grilovaná ryba, špagety i meloun s prosciuttem. Kolem půl páté přejíždíme k vyhlídce na mys. Návštěvu jeskyně Grotte di Nettuno však přesouváme na další den, děti už jsou hodně unavené a my si nejsme jisti, zda by zvládli více než šest stovek schodů dolů a pak zase nahoru. Rozhodujeme se proto jen pořídit zásoby jídla a pití a vrátit se do kempu. Naše první zastávka je v nedaleké vesnici Santa Maria La Palma, kde navštívíme místní vinařství (po proslulém Sella e Mosca je to druhé největší vinařství v této oblasti) a kupujeme šest kartonů vína. Paradoxem je, že za 36 lahví na celý pobyt platíme zhruba tolik, co o den předtím za tři lahve zakoupené v pizzerii našeho kempu. Z vinařství vyrážíme směrem k Fertilii s úmyslem cestou nakoupit potraviny. Supermercato však nacházíme až daleko za Calikem, v útrobách Alghera. Se zásobami na několik dní příjíždíme asi v půl osmé večer do kempu, strávit zde naši druhou noc.

Foto: Pohled na moře z Neptunovy jeskyně

ÚTERÝ 28.6. 2011

V deset dopoledne opouštíme Calik Blu. Děti nadšeně mávají z okna a volají: „Pápá, vaničky!“ Umyvadélka na nohy, které jsou evidentně specialitou tohoto kempu (jinde jsme je už neviděli), byly jejich velkou zábavou. Po menších problémech se zaparkováním před vstupem ke Grotte di Nettuno sbíháme rychlostí blesku schody, abychom stihli prohlídku v 11:00. Jeskyně je úchvatná, horší je to s průvodcem – jeho výklad není skoro slyšet, a tudíž mu rozumíme tak každé dvacáté slovo. V jednotlivých místnostech jsou však alespoň cedule s jejich názvy, a tak víme, že právě procházíme třeba „Varhanním sálem“, „Sálem s kupolí“ nebo „Hudební tribunou“. Vstupné pro dospělého stojí 12 EUR. Po prohlídce nás čeká vyjít oněch 650 schodů zase zpátky nahoru k autu. Není to vůbec tak hrozné, jak jsme se obávali. Dokonce jsme v pondělí uvažovali o tom, že bychom kvůli dětem do jeskyně dopluli raději lodí z Alghera, abychom se schodišti vyhnuli. Teď jsme rádi, že jsme do i ze sluje boha vody došli po svých, navíc odměnou nám jsou krásné výhledy z různých koutů skalního ochozu. Okolo jedné pak vyrážíme na jih po „jednom z nejkrásnějších silničních úseků Sardinie“, jak píše Lonely Planet. Cesta z Alghera do Bosy, dlouhá necelých 50 kilometrů, je skutečně dechberoucí. Výhledy na blankytné moře, desítky zelených odstínů místní flóry na okolních kopcích, malebné serpentýny… Necháváme za sebou Capo Cacciu a blížíme se k Bose. Pár kilometrů před městem parkujeme v STPL - Camper Area Torre Argentina Tentizzos za 15 EUR za noc pro jedno auto. Vybíráme si místo přímo na břehu moře. Sice nám sem nedosáhne elektřina a obecně je to po vyvoněném Caliku trochu šok (zoufalá sprcha za 4 EUR, místo WC jediná Toitoika), příroda nám však všechno vynahrazuje. Vaříme čerstvé raviolli a kocháme se výhledem na moře. Děti pobíhají po kamenných plošinách a spokojeně si hrají, později se jdeme i vykoupat. V noci je nebe plné hvězd, a kdyby kamarád odpoledne nešlápnul na mořského ježka a nebolela ho noha, byla by idyla dokonalá.

Foto: Městečko Bosa vypadá jako olejomalba od Paula Klee

STŘEDA 29.6. 2011

Ráno si ještě užíváme koupání v moři. Vstup do něj je sice o něco obtížnější, navíc se bojíme, aby někdo zase na něco nešlápnul, ale pak děti objeví místa mezi kameny a skálou, kam se mohou naložit do vody jako do vany. Po poledni to tady opouštíme a přejíždíme do Bosy. Už zdálky vidíme, že průvodce nelže, barevné domky s hradem na kopci skutečně vypadají jako olejomalba od Paula Klee. V Ristorante Costa Azzura, která zase vypadá na první pohled dost podezřele, opět výtečně poobědváme. Pan majitel je velmi milý a vstřícný a krom toho, že nám představí místní sladkost „seadas“ (jinde také „sebadas“ = sladké taštičky plněné sýrem pecorino a polité medem), nám namaluje plánek Bosy a poradí, kde co sehnat. Dle jeho instrukcí parkujeme auto kousek od centra a jdeme se projít úzkými malebnými uličkami. Na náměstíčku si dáme výbornou zmrzlinu, pak přecházíme most přes místní říčku a míříme do supermarketu koupit gril. Cestou k autu koupíme v rybárně čerstvé mořské vlky (sea bass) na večer. Poněkud nás překvapuje vysoká cena – 20 EUR/kilo, ale večer, když asi o 70 kilometrů jižněji, v STPL Mari Ermi na poloostrově Sinis obíráme lahodné upečené maso, usuzujeme, že to za tu cenu stojí. Parkoviště pro karavany je velmi jednoduše zařízeno, opět tady nejsou pořádná WC, ze sprchy v jednoduché dřevěné budce teče slaná voda a není tady přípojka na elektřinu. Na druhou stranu tady jedna noc stojí jen 10 EUR a získáváme razítko do mapičky, kterou jsme dostali už v Torre Argentina. Kdybychom navštívili všechna STPL z této sítě, měli bychom v posledním kempíku slevu.

Foto: Bílé pláže v Mari Ermi na poloostrově Sinis

ČTVRTEK 30.6. 2011

Ráno bohužel stále hodně fouká, stejně jako večer, takže na koupání to není. Pláž s neuvěřitelně bílým pískem ve tvaru miniaturních korálků, který se odsud donedávna odvážel na luxusní severní pobřeží Costa Smeralda, je podmanivá, ale vlny jsou docela hrozivé, a tak jen chvíli oblečení blbneme v tříštících se vlnách na břehu a pak už „kemp u zhulence“, jak ho podle hippísáckého majitele STPL familiárně nazýváme, opouštíme. Přejíždíme na jižní cíp poloostrova a přesně v poledne parkujeme v San Giovanni de Sinis. Odtud pokračujeme pěšky do Thárrosu. Vstupné mezi fénické rozvaliny a vykopávky z 8. století před naším letopočtem stojí 7 EUR a tahat tam naše malé děti nemá smysl, tak si jdeme pozůstatky dávné kultury prohlédnout jen z výšky. Vystoupáme k Torre di San Giovanni, jednomu z místních nuraghů. Je odsud nádherný výhled nejen na vykopávky, ale také na moře a samotný cíp poloostrova s majákem. Cestou od kamenné věže si až k jedné z pizzerií v průvodci čteme o historii Féničanů a Sardů. Poprvé nám příliš nechutná. Pizza je evidentně nějaký polotovar a navíc servírovaná s plastovými příbory. Než asi o půl čtvrté vyrazíme směrem ke kempu Spinnaker nedaleko Oristana, prohlédneme si druhý nejstarší kostel na Sardinii – Chiesa di San Giovanni de Sinis (byzantské původní prvky jsou ze 6. století – např. červená kupole, dnešní podobu kostel získal při přestavbě v 11. století). Po příjezdu do kempu se rozhodujeme pobýt tady hned dvě noci. Potřebujeme si dát trošku pohody a tady, ve stínu vysokých voňavých borovic, je překrásně. Kemp je velice luxusní, k velké radosti dětí je tady nejen malé hřiště, ale i bazén. A taky vynikající zmrzlina. Cena za ubytování je přitom dokonce o něco nižší než v Caliku.

Foto: Fénické vykopávky v Thárrosu

PÁTEK 1.7. 2011

Celý pátek trávíme odpočinkem v kempu. Před obědem se asi dvě hodiny povalujeme na pláži, odpoledne pak trávíme u bazénu. Využíváme také možnosti vyprat prádlo (žeton do pračky tady stojí 4 EUR). Kluci si půjčují v recepci za 5 EUR kola a vyrážejí pro ryby a menší nákup. Bohužel si neuvědomíme, že je odpoledne siesta a všechno je tradičně až do půl páté zavřené. Kluci tak v městečku musejí (naštěstí v jednom otevřeném baru u piva) čekat, až obchody otevřou. Kolem šesté konečně přijíždějí s proviantem a chystáme se na druhé sardinské grilování. Ryby (orady = pražmy zlaté a ještě něco, co jsme si nezapamatovali) byly opět skvělé.

Foto: Torre di San Giovanni v Thárrosu

SOBOTA 2.7. 2011

Dnešní den je ve znamení přejezdu přes vnitrozemí ze západu na východ. Původní plán byl jednu noc v centrální části ostrova přespat, nicméně jsme o jeden den ve skluzu, a tak situaci přehodnocujeme. Rozhodneme se přejet vnitrozemím na jeden zátah. Vyrážíme chvilku po poledni, děti usínají a cesta po dálnici rychle ubíhá. Když míjíme Lago Omodeo, kde jsme chtěli přenocovat, jsme rádi, že jsme se rozhodli tady vůbec nestavět, žádná pecka to není. Asi po dvouhodinové jízdě, chvíli před sjezdem do údolí Cala Gonone hledáme restauraci, kde bychom si mohli dát pozdní oběd. Jako obvykle je však všechno zavřené, zatracená siesta, říkáme si zase! Kousek před Dorgali přece jen zkoušíme zajet k jednomu místnímu agriturismu. I tady je brána zavřená a našim kamarádům se tu navíc „podaří“ strhnout o zídku zadní nárazník. Hladoví pokračujeme až do Cala Gonone, kde parkujeme v Camper service Palmavera, další STPL z naší mapičky. Cena za noc je 25 EUR. Abychom měli soukromí, vybíráme si místo úplně na konci kempu stranou od všech, kde je stání akorát tak pro dva karavany. Dáváme si salát a zbytky těstovin od oběda a vyrážíme do městečka. Chvíli trávíme na působivé kamínkové pláži, pak se přesouváme podél pobřeží do jedné z pizzerií. Popíjíme koktejly, děti hltají pizzu. Jediné, co nám kazí požitek z příjemného posezení, je čím dál silnější vítr. Bohužel právě ten asi o dvě hodiny později vytrhne z vedlejšího karavanu pootevřené okýnko. Druhé posádce se dnes prostě smůla lepí na paty.

Foto: Pohled shora na městečko Cala Gonone

NEDĚLE 3.7. 2011

V neděli si vynahrazujeme pachuť škod včerejšího dne. V recepci STPL kupujeme lístek na loď za 25 EUR/dospělou osobu zahrnující trasu do jeskyně Bue Marino, na pláž Cala Luna a zpět a běžíme do přístavu. Přesně v 11:00 se naloďujeme na naše plavidlo a o čtvrt hodiny později už doplouváme do jeskyně, pojmenované po tuleni středomořském, který však zde nebyl už dlouho spatřen. Jeskyně je opět velice působivá. Postupujeme po asi kilometr dlouhém chodníčku do jejích útrob a pak stejnou trasou zase zpět. Na rozdíl od Neptunovy jeskyně je tady docela zima a je zde zákaz focení. Když vidíme na zpáteční cestě jednoho z turistů bezostyšně mačkat spoušť foťáku, neudržíme se a dva snímky taky vyblejskneme. Od jeskyně pokračujeme lodí na pláž Cala Luna, asi neojblíbenější cíl turistů z celého Oroseiského zálivu. Vydržíme zde až do půl páté, zejména díky stínu skal a jeskynních oblouků, které nás chrání před palčivých sluníčkem. Voda je průzračná a sytě tyrkysová. Ráj na zemi. Po příjezdu zpět do Cala Gonone, které bylo kdysi odlehlou rybářskou vesnicí a objeveno bylo až fašisty ve 30. letech 20. století, míří naše kroky do včera odzkoušené pizzerie. S plnými žaludky se vracíme do kempu. Večer je ve znamení plánování zbylých dvou dní. Zatímco my máme chuť dokončit naplánovaný okruh a zavítat na sever, naši kamarádi otřesení nečekanými škodami na svém karavanu tíhnou k návratu po trase, kterou jsme přijeli a kterou už známe. Rozhodneme se na jeden den se rozdělit.

Foto: Kamínková pláž v Cala Gonone

PONDĚLÍ 4.7. 2011

V jedenáct se loučíme s posádkou druhého karavanu, děláme servis našeho auta a odjíždíme na sever. Je zataženo a cestou začíná mrholit, takže ideální den na dlouhý přejezd. Volíme cestu podél pobřeží, jedeme kousek od nejzápadnějšího místa Sardinie Capo Comino, ale zajíždět až k němu se nám nechce. První zastávku děláme v Posadě, kde se procházkou projdeme k Fazolovému hradu (Castello di Fava), který svůj název dostal podle staré pověsti. Když hrad obléhali Arabové, připravili na ně jeho obyvatelé lest. Chytili holuba, nacpali ho posledními fazolemi, které měli, a poničili mu křídla, aby po vypuštění spadl do arabského území. Když Arabové zjistili, že z hradu vylétl přecpaný holub, usoudili, že tam mají tolik zásob, že jim vystačí ještě na dlouhé měsíce. Přestali hrad obléhat a stáhli se. Tou dobou už v hradu neměli pomalu co jíst… Z Posady pokračujeme kolem půl třetí dále k San Teodoru, doufáme, že se nám podaří zahlédnout plameňáky, kteří tady podle jednoho internetového cestopisu sídlí na laguně Stagno di San Teodoro. Nemáme štěstí, a tak zklamaní jedeme dále na sever přes Olbii, kde poprvé tankujeme, a pak po dálnici 199, respektive 597 směrem na Sassari. Děti spí, a tak zbytečně nezastavujeme. Jsme rozhodnuti buď někde u Sassari přespat a ráno se vrátit zpět k Algheru, anebo dojet až na sever ke Castelsardu. To se nám nakonec podaří, i když jsme si váháním zbytečně prodloužili cestu. Na druhou stranu jedeme stále po rovné rychlé dálnici, nikoliv serpentýnami. Kolem šesté konečně stavíme nedaleko Castelsarda u Sloní skály (Roccia dell Elefante), neuvěřitelného přírodního úkazu, který prý po staletí nepřestává fascinovat ani místní obyvatele. Skalním útvarem tyčícím se nad rovinatou krajinou se kocháme minimálně půl hodiny. Od slona přejíždíme do STPL Maragnani u La Ciaccia. Na útesu nad mořem už nejsou volná parkovací místa, tak zastavujeme na louce, odkud sice není na moře vidět, zato jsme tu skoro sami. Navíc tady mají přenosné houpačky, a tak mají děti o zábavu na celý večer postaráno. Za tmy se pak ještě jdeme podívat dolů na pláž pod kempem, odkud je nádherný výhled na noční světélkující Castelsardo. Za Slona a tenhle výhled dnešní náročný přejezd opravdu stál.

Foto: Měsíční zátoka (Cala Luna)

ÚTERÝ 5.7. 2011

Dopoledne se vracíme na pláž, na koupání to ale není. Sice je hezky, ale docela fouká a jsou vlny. Chvilku blbneme na pláži a pak opouštíme kemp a jedeme ke Castelsardu. Nahoru do uliček úchvatného městečka na kopci bohužel nesmí obytná auta a není tady kde zaparkovat. Pokocháme se tedy výhledem na město z okýnek karavanu a uháníme do Fertilie, kde máme s naší druhou posádkou sraz na oběd. Pojíme v pizzerii na náměstí, které tu prý nechal vybudovat Mussollini, a jedeme se ubytovat do našeho starého dobrého kempu Calik Blu. Odpoledne pak ještě stihneme vyjet na pláž. Přímo přes cestu naproti Caliku je sice taky pláž, je však nevábná a smrdí to tam. Paní z recepce kempu nám doporučuje dvě vyhlášené pláže asi pět kilometrů od města – Spiaggia delle Bombarde a Spiaggia del Lazzaretto. Nám se náhodou podaří objevit několik miniplážiček mezi skalami mezi těmito dvěma veřejnými obrplážemi a na jedné z nich strávíme zbytek odpoledne. Po návratu do kempu trochu balíme, před námi je poslední noc na Sardinii.

Foto: Fazolový hrad v Posadě (Castello della Fava)

Foto: Sloní skála (Roccia dell elefante)

STŘEDA 6.7. 2011

Celé dopoledne balíme a uklízíme karavany. Kolem poledne máme konečně hotovo a odhlašujeme se z kempu. Míříme na pláž Lazzaretto. Naposledy se koupeme v moři, lehce obědváme a pak už spěcháme do karavanů převléknout se a vyrazit směrem k letišti. Sprcha na pláži, ve kterou jsme doufali, tady bohužel není, a tak se musíme očistit od písku v bojových podmínkách už uklizeného auta. Cestou na letiště chceme natankovat, benzínka ve Fertilii je však zavřená. Zase ta siesta, doprčic! Naštěstí pumpa těsně u letiště má normálně otevřeno, doplňujeme nádrž a před třetí už předáváme auta chlapíkům z půjčovny. Jaké je naše nemilé překvapení, když nám ukazují malou prasklinu na zadním nárazníku. Vůbec si nevybavujeme, kde jsme k ní mohli přijít. Myslíme si, že tam spíše už byla, bohužel jsme si jí však nevšimli při přebírání auta, naše chyba… Když nám o pár dní později domů přichází oznámení, že si z kauce 1500 EUR strhli 560 EUR za tuto kosmetickou prasklinku, jsme dost rozčilení. Naši kamarádi za škody na svém autě zaplatili 1260 EUR. Ponaučení pro příště: zřídit si na takové věci pojistku a taky si dobře auto při přebírání prohlédnout! Je jasné, že
právě na takových věcech půjčovny vydělávají, stejně jako na předražených cenách za extra vybavení, jako jsou autosedačky, kempinkový stůl a židle, plyn do sporáku a podobně (např. 30 EUR se platí za léta používanou sedačku v hrozném stavu, stejně tak za podsedák s utrženým čalouněním, který se za takovou cenu dá koupit nový, či 55 EUR za nedostačující obitý kuchyňský set, v němž chybí řada potřebných věcí atd.). Ačkoliv tyto skutečnosti nás docela namíchly a dovolená se nám v jejich důsledku neplánovaně prodražila, krásných 11 dní a jedinečné zážitky nám nikdo vzít nemůže. Bylo to báječné a někdy se sem zase určitě vypravíme.

Foto: Městečko Castelsardo

Autor: Eva Vychodilová
Foto: Eva Vychodilová a Ondřej Vychodil

Další cestopisy autora:
Den v Curychu s Pablem Picassem
Taba v Egyptě - klidná dovolená i základna pro turisty
Žlutou poloponorkou za krásami Rudého moře
Nejdelší stezka korunami stromů na světě
Kam s dětmi na hory? Do Schwarzwaldu!
Čtyři dny v Gaudího pohádkové Barceloně
Desetidenní putování barevným Islandem
Týden v New Yorku
Výšlap na Rondslottet v norském pohoří Rondane

Článek byl zobrazen 31 975 krát.