Koloseum - informace o římské památce

Koloseum - informace o římské památce

Monumentální římské Koloseum je již od 1. století našeho letopočtu neodmyslitelnou součástí italské metropole. Nechali jej postavit tři císaři Fláviovské dynastie, původně se však nazývalo Flaviánský amfiteátr. Císařská rodina chtěla jeho výstavbou získat přízeň veřejnosti.

Výstavba Kolosea začala někdy po roce 70 za vlády vznešeného císaře Vespasiána, který nastoupil na trůn po smrti císaře Nera. Nero nebyl u místního obyvatelstva oblíben, proto nikomu nevadilo, že se Vespasián rozhodl vysušit umělé jezero, které bylo součástí tehdejší Neronovy rezidence, extravagantního komplexu Domus Aurea a vystavět na něm rozlehlou arénu. K dokončení amfiteátru došlo roku 80, kdy byl císařem již Vespasiánův syn Titus. Další úpravy následovaly koncem 1. století za Domiciána.

Koloseum bylo postaveno z travertinu, který byl dovážen z lomů blízko Tivoli. Jednotlivé kamenné bloky drží pohromadě železné svěrky, na něž bylo spotřebováno cca 300 tun železa. Obrovský kamenný ovál je 189 metrů dlouhý, 156 metrů široký a 48 metrů vysoký, celkem pokrývá plochu 6 akrů. Vešlo se do něj odhadem kolem 50 až 90 tisíc diváků. Ve své době byl největším amfiteátrem římského světa.

Právě díky velikosti se stavbě po několika staletích přestalo říkat Flaviánský amfiteátr a ujal se dnešní název Koloseum. Mnozí historikové se však domnívají, že je název odvozen od obrovské sochy, která kdysi stála v sousedství amfiteátru. Říkalo se jí „Colossus“ a údajně byla zosobněním císaře Nerona. Změna politické situace si však vyžádala změnu. Císařovi následovníci sochu různě předělávali do podoby boha slunce Helia, nebo hlavu zaměňovali za své vlastní podobizny. Dnes na místě sochy roste pět stromů.

Koloseum bylo určeno především pro gladiátorské zápasy a různá veřejná představení. Amfiteátr sloužil svému účelu po dobu téměř 500 let, tedy až do 6. století. Ve středověku jej užívala především rodina Frangipane, která vlastnila značnou část pozemků města. Do současnosti se stavbu nepodařilo dochovat v plném rozsahu, částečně podlehla četným zemětřesením a dalším vlivům. Koloseum bohužel není ukázkou těch nejlepších stavitelských schopností, i mnohem starší civilizace dokázaly vytvořit ještě mohutnější a vyšší stavby, které držely a mnohdy ještě stále drží pohromadě i bez použití železných spojovacích prvků. Současná vnější zeď Kolosea byla původně zdí vnitřní, ta původní vnější měřila kdysi 545 metrů na délku.

Zvenčí tvoří Koloseum tři podlaží arkád, nad nimiž je ještě jedno atikové podlaží. Sloupy jsou vytvořeny podle klasického vzorce – dole dórský, ve středu jónský a nahoře korintský. Pod římskou čtvrtého podlaží je 240 malých nosníků s otvory, do nichž se dávaly dlouhé dřevěné kůly. Na ně se pak v případě nepříznivého počasí mohla uchytit ochranná plachta, byla tak vlastně vytvořena jedna z prvních krytých hal. Návštěvníci měli možnost se posadit do některé ze tří sekcí – nejnižší, střední a nejvyšší. Samozřejmě pro členy císařské rodiny a vestálky bylo vystavěno několik soukromých lóží. Horní ochoz byl určen ke stání, na zápasy se odtamtud mohli dívat jen nejméně důležití členové společnosti, ženy, otroci a chudí. Sedadla se rozdělovala také podle profesí, své oddělení měli vojáci, písaři, studenti, učitelé, významní zahraniční hosté, rytíři a „plebs“, tedy obyčejní lidé. Do amfiteátru se vstupovalo 80 klenutými vchody v přízemí, dalšími 160 vchody se pak lidé dostávali do jednotlivých sekcí. Tím byl umožněn rychlý příchod i odchod.

V centru arény se nacházela dřevěná podlaha pokrytá pískem, který dobře absorboval krev i zápach bojujících či umírajících. Amfiteátr měl také důmyslný systém podzemních chodeb, které jsou dnes odkryté a tedy dobře viditelné. Sloužily k tomu, aby mohly do arény vstupovat slavné osobnosti a vyhnuly se tak davům. Přiváděla se tudy také zvířata a gladiátoři. Další chodby vedly i ven mimo areál stavby, nebo různě po budově. Dokonce zde na principu kladkostroje fungovaly výtahy a hydraulicky poháněná zařízení. Výtahy se do arény dostávala větší zvířata, jako například sloni, hroši, žirafy, divocí koně, zebry nebo losi. Během slavností trvajících někdy tři až čtyři měsíce bylo v Koloseu zabito několik tisíc zvířat. Program byl rozdělen na tři části. Ráno byl na programu hon zvířat, v poledne se konaly veřejné popravy a odpoledne pak gladiátorské zápasy.

Na amfiteátr navazovaly ještě další pomocné stavby. Jeden z podzemních tunelů například spojoval Koloseum s gladiátorskou školou Ludus Magnus nedaleko kostela San Clemente. Gladiátoři byli vybíráni mezi odsouzenými zločinci, otroky a válečnými zajatci. Možnost bojovat jako gladiátor dávalo těmto ztraceným existencím alespoň malou naději na jiný život. Doufali, že přežijí a budou se moci radovat z odměny, kterou v případě vítězství dostanou.  Pokud některý gladiátor přežil, většinou to pro něj znamenalo jen to, že musí bojovat znovu a znovu. Jen několik málo šťastlivců získalo od císaře vavřínový věnec, který jim zaručoval svobodu a možnost odejít na poklidný odpočinek.

Podle toho, jaké při boji užívali zbraně, byli gladiátoři rozdělováni do několika skupin. Někteří bojovali s mečem a štítem, jiní s dýkou a malým kulatým štítem, další zase se sítí a trojzubcem. Gladiátoři před bojem zdravili císaře slovy „Ave, Imperator, morituri te salutant“, tedy „Buď zdráv, císaři, ti, kteří jsou na smrt, tě zdraví“.  Poslední gladiátorské zápasy se odehrály na počátku 5. století, hony na zvířata však pokračovaly ještě dalších sto let.

V roce 1349 zasáhlo Řím velké zemětřesení, které způsobilo zřícení jižní strany Kolosea. Za postupné chátrání budovy však mohou i samotní Římané. Po dobu dlouhých 400 let byl amfiteátr používán jako lom na mramor a travertin. Zdejší kamenné bloky sloužily ke stavbě nových městských budov. Toto devastování Kolosea zakázal v 18. století až papež Benedikt XIV., který stavbu prohlásil za posvátné místo, ve kterém byla prolita krev křesťanských mučedníků. V současnosti se zde každoročně na Velký pátek koná pobožnost Křížové cesty, které se papež osobně účastní.

Koloseum dnes patří k nejnavštěvovanějším a nejobdivovanějším památkám nejen v Římě, ale v celé Itálii. Je neodmyslitelným symbolem města a můžeme jen doufat, že jím bude ještě po mnoho staletí. Neustále totiž podléhá zubu času, pomaličku chátrá vlivem přírodních i umělých otřesů (zemětřesením, doprava), smogu, vandalům a neúmyslně jej poškozují také sami turisté.

Fotogalerie